Žádáme fotografy, kteří dne 17. 11. mezi 13. a 14. hodinou v Praze na Můstku fotili kolportéra časopisu Babylon, který nesouhlasně hlasitě komentoval vystoupení starosty Prahy 1 Lomeckého, poté byv obstoupen policií, jménem zákona vyzván, lehnuv si na zem a byl asi pěti policisty odtransportován mimo shromážděné lidi, kterým ještě stačil rozdat několik Babylonů, aby se přihlásili! Máme zájem o placené publikování fotografií.

Z AVU chtějí vyrazit filosofa Petra Rezka

Z AVU chtějí vyrazit filosofa Petra Rezka a nahradit ho dalším duševním dorosteneckým mrzákem(-čkou) opentleným(-ou) tituly ve předu i vzadu.

Autor: Michal Blažek  •  Vydáno: 16.4.2016 13:03  •  Přečteno: 4183x

Ďoučí Morda řádí

Ďoučí Morda řádíProtože v postmodernickosti se většinou dává přednost Einsteinovu časoprostoru, poznal se prorektorský tandem zvaný Ďoučí Morda ve výstižných kresbách Vladimíra Skrepla a ten se bude muset z AVU pakovat.

Autor: Michal Blažek  •  Vydáno: 23.6.2014 20:56  •  Přečteno: 5229x

Na AVU kradou všichni!

Postmodernisté nápady a zaměstnanci stipendia! Zatím 2 500 000! Strach z kontroly! Komu je bude zlodějka vracet? Odpovědný jen prorektor? Média mlčí! Kdyby šlo konceptuální vedení AVU do lochu, možná by se podařilo na škole zachránit sochařství

Autor: Michal Blažek  •  Vydáno: 14.1.2015 17:14  •  Přečteno: 5670x

Kurátoři a kunsthistorici na stromě života

Sochařství a malířství by prospělo, kdyby byli kurátoři a kunsthistorici rozvěšeni na strom života.

Autor: Michal Blažek  •  Vydáno: 1.4.2015 21:10  •  Přečteno: 4659x

Návštěvnost od 27. 11. 16

Kategorie: Léto s Palcrem, VÝSTAVY a PŘEDNÁŠKY, 2019

Svoboda – Palcr v Chebu, Vladimíra Koubová-Eidernová

Svoboda – Palcr v Chebu, Vladimíra Koubová-EidernováMyslím si, že Janu Svobodovi se podařilo učinit názorným, v daném případě vyfotografovat = stvořeným světlem „vyrýt“ prostor ve kterém se stvořené světlo intenzivně snoubí se světlem nestvořeným (ve kterém přebývá Bůh), tedy „budoucí nebe“ či „znovunalezený ráj“, který se soustřeďuje tam, kde jsou Palcrovy plastiky.

Palcr, socha

Toto „nebe“ či „ráj“ se tam, a Palcr vždy zdůrazňoval, že „všechno je na zemi“ (ale s Dostojevským, že i pokud je Bůh mrtev, není všechno dovoleno), tedy na místě země, kde jsou jeho plastiky – v ateliéru zejména – uskutečňuje prostřednictvím jeho vztahu ke světlu, jako plnosti, nikoli prázdnotě prostoru.

Ten totiž je v Čechách dokonce „těžký“. Ve Francii například je prostor (= viditelné i neviditelné světlo) „lehký“, proto tam vytrysknou, ocitnou-li se tam na delší dobu, české talenty. Těžké světlo – prostor je zřejmě dán mimo jiné jaksi „grálovým“ horopisným i  geologickým charakterem české kotliny, která světlo – a živou vodu, jak se vypráví – jímá a pozdržuje, shromažďuje. Prostor je pro Palcra prvotně, nikoli však a priori, před vytvořením Postavy, světlem v jeho majestátní nevyhnutelnosti, mocné nadvládě. Je pro něj druhem „božstva“, které musí jakékoli gesto, například růst Postavy do světla a ke světlu, dovolit. Tak ovšem to, sice všeobecně známým, avšak již nikoli dostatečně do hloubky dnes reflektovaným způsobem, vyjadřuje zlatá folie pozadí určité fáze středověkých obrazů v naší civilizaci. Jenže oni oba, Palcr o něco víc než Svoboda, odmítali postavit si a vzít svůj úkol tak, že není „od nuly“ (totiž že není autorský dobývaje nová, dosud neznámá území), že totiž před jejich autorským gestem už je předpracován sepsaným a obecně známým velkým a identifikačním příběhem. Tento velký identifikační příběh – byla to egptsko-řecko-židovsko-křesťanská zpráva o celku a smyslu světa – ovšem v nich nadále pracoval.

Myslím, že se Svobodovi podařilo fotografiemi zachytit nejen onen duchovní svět (ani jeden z nich by nesnesl dnešní módní řeč „vtutochvilů“ o „andělech“), který přitáhl na zemi Palcr. Ale i onu atmosféru klukovské, rošťácké legrace a až sladkého omdlévání údivem nad bezpečným vědomím spásy. Totiž nad poznáním skrze poctivé tvoření plastik a jejich umísťování do světla/prostoru a nad poznáním skrze poctivé fotografování, jež k tomuto bezpečnému vědomí spásy je přivedlo. Bylo to údivné poznání faktu, že onen „mrtvý Bůh“ ze zdánlivě příliš prastarých a údajně komicky neaktuálních příběhů a jeho milostný vztah k lidem přece jen existuje. Do pracovny velkého sochaře navštěvovaného velkým fotografem se navždy sneslo a navždy tam zůstane.

 

print Formát pro tisk