V sobotu jsem se připravil na první dekonceptuální akci. Nemohl jsem si nevšimnout toho, že již uplynulo 100 let od Duchampova přinesení banality do veřejného prostoru a to je podle mne již dostatečně dlouhá doba, aby se bez otálení pokročilo dopředu, když už to ještě nikoho nenapadlo.
Tento Duchampův čin zakademičtěl a vyučuje se dokonce hromadně na vysokých školách uměleckého směru. Správně jsem dovodil, že se tyto banality i tamtéž nacházejí v koncentrované podobě a to hlavně v bývalých sochařských ateliérech, které ale nikdo nestačil a nebo z nějakého důvodu nechtěl přejmenovat. O muzejní noci jsem se jal postupovat přesně naopak než Duchamp. Do prostor VŠUMP a zvláště pak sochařského ateliéru skutečně přecpanému banalitami v různém stádiu banalitelnosti jsem vnesl něco smysluplného a to padesát kopii Sochařského zpravodaje č. 1, který jsem tam začal instalovat na exponáty, zdi a rozdávat.
Nikdy nezapomenu na vytřeštěný výraz v očích pána s ježkem, když na jakémsi kubusu politém barvami četl o započetí sochařského džihádu, nebo ženu s hranostajem, která po shlédnutí článku o falšování dějin umění sourozenci Ševčíkovými mi začala pomáhat natírat lepidlo. Dokonce i sám studentský dozor usmívaje se nezasáhl, když jsem nečekaně atakoval jiskřící trivialitou oplývající exponát. (Musím ale po pravdě přiznat, že se sluchátky a tabletem zřejmě člověk strácí ostražitost.) Povzbuzen těmito reakcemi jsem se vydal vylepit Sochařský zpravodaj na záchodovou mísu dámské toalety, kde jsem jakoby náhodou trknul do kolena právě dočůrávající slečny. Už úplně omámen úspěchem jsem sešel k vrátnici, abych tam několik chvil vyčkal jestli mi náhodou někdo nezavolá do telefonního automatu. Po chvíli plné nenápadnosti, jsem si všiml, že ho někdo od doby, když jsem tam před několika lety byl naposledy, odmontoval. Při odchodu jsem si se zájmem přečetl anketní lístek na kterém měli studenti hlasovat v soutěži o nejlepšího kurátora.
Formát pro tisk