Alespoň poslední část platí o Gutfreundovi, a to nejen tak, jak by mohl znít výklad pro moderní české sochařství, ale ve slovu obecnějším. Porovnejte Gutfreundův ”Autoportrét„ nebo ”Podobiznu matky„ s nejlepšími portréty egyptskými a Parléřovými. Naleznete vyrovnaný duchovní horizont, srovnatelnou plastickou sílu. Gutfreundova ”Rodina„ uchopuje význam plastického útvaru sochy jako význam tematický, jako to, co obsahuje význam rodina. Tím odsouvá například Moorovo pojetí téže tematiky na pokraj banality nebo ještě dále, k oficialitě. Pro téma lidské práce, v tomto uchopení významu plastického útvaru sochy jako významu tematického, nemá Gutfreund v sochařství dvacátého století srovnání – je jediný.
Jeho sochy z období kubismu jsou samostatným duchovním výkonem právě toho, že pojímají pojem sochy, význam sošnosti a její plastičnosti jako významy prostoru, jako významy, které sochu tematizují. Gutfreund je zvláštně vytvářena osobnost, intelektuálu mohutné osobnosti, Jeho duchovnost jiskří, není temná ani unikající. Z rozhodnou tvárnou vůlí udrží tělesnost sochy tak, že zůstává čistá a plná. Je to osobnost, která prožívá úzkost moderní doby. Tím, čím tu úzkost překračuje, trvá to, co vyzařuje jeho dílem.
… Socha není tím, co reflektuje přítomnost. Je ztělesněnou přítomností duchovního světa.
… ještě poznámka o účinnosti plastického výrazu; přesvědčuje vás síla plastického uchopení, jeho opravdovost. Vytrácí--‑li se však nadosobní z dohledu, je to právě frontálnost, která znovu ustaví význam a povahu nadosobního. Jen tak si socha zachová svou duchovní svébytnost. (O Donatelovi a všeobecně MB)
Výtvarné umění 1990/5, Karel Srp, rozhovor se Zdeňkem Palcrem