Začneme první kapitolou z textu Záhadný výskyt skutečnosti a význam obrazu a sochy, otištěné v časopise Konserva/na hudbu č. 12 v 90 letech.
Záhadný výskyt skutečnosti a význam obrazu a sochy
Duchamp zdůrazňuje, že dbal o to, aby nález předmětů, které nazve ready-‑made, nebyl veden vztahem, který zaujímá estetický postoj, ale ani jiným prožívaným vztahem. Nastupuje tak vztah neosobního intelektuálního zájmu, vztah technický: co se stane, když odstraní obraz ztělesněné představy jako zástěnu, která věc zakrývá a ukáže se její pravá skutečnost. Ta je podivně neskutečná, ukazuje se věc chiméra. Obraz je nepravdivý. Motivace takového přístupu – nezaujatost prožívaným vztahem – je odůvodňována získáváním duchovní nezávislosti. Vystavení sériově zhotovené věci má pouze doložit nalezený postoj nezaujatého vztahu svou podivnou neskutečností v reálném prostoru výstavní síně.
Respektujeme-‑li Duchampův po-stoj, nespatříme však ve vystavených předmětech duchovní samostatnost, ale naopak doklad závislosti na záhadném výskytu skutečnosti předmětu. Zde rozhoduje to, co k objektovému chování – zabývá se předmětem – nutí. Tím je vyřazen estetický postoj. Duchampovo zdůraznění odvádí pozornost k tomu, co si přeje, aby se stalo. Má zakrýt nepřiznané selhání, obstát v úkolu zpřítomnit duchovní svět obrazu ztělesněním představy, proto za představu, která obraz tematizuje, již nelze nést odpovědnost ztělesněním. Toto selhání je skutečné a tato skutečnost nutí k řešení, jak se vůči prožívání zajistit. Vidíme zde pokus přenést skutečnost selhání na skutečnost předmětu, který, zbaven prožívaného vztahu, se stává záhadným. Duchampův postoj nezaujatého vztahu říká: záhadný výskyt skutečnosti je naším světem.
Zaměřenost na dokládání, vystavování dokladu toho, co je zvládnuto, totiž dokládání toho, že lze vyhovět zájmu o skrytost toho, co zvládnuto není, provádí rozhodující řez: nikoliv skutečnost, ale prožívaný vztah vede ke ztělesňování obrazem a sochou. Pak ale významy obrazy a sochy nejsou pravdivé. Kdo si tento závěr uvědomí a zařídí se podle něho, zaměřuje se na to, aby pravdivé dokládal skutečností. Avšak nelze žít a přitom se nezavazovat prožíváním vztahů. Pokus vyvázat se z prožívání pomocí dokládání pravdy skutečnosti je ochromen neživotností.
Duchampův postoj lze vyložit dvojím způsobem. Jednak jako směřování k nemožnému: vůči prožívání se má zabezpečit pomocí dokladů skutečnosti, nelze k nim nezaujmout vztah – např. neprožít bázeň. Prožívání znovu a znovu odhaluje, že pravda skutečnosti zůstala nezvládnuta, předmět si ponechal záhadnost podivné neskutečnosti a duchovní nezávislost je pak neudržitelná. Je to past.
Druhý způsob tento postoj spatří jako řešení sporu o pravdivé. Ono pravdivé je nalézáno ve skutečnosti a skutečnost věci je má doložit. Ale zde je neřešitelný rozpor, který tematizuje 20. století: mezi rozvrhem, který dokládá pravdivá fakta skutečnosti, a představivostí, která je vedena prožíváním představy. Ta se ztělesňuje obrazem a sochou.
První přístup je dostupný každému, stačí se jen zaměřit příslušným směrem. Druhý přístup, který zpřítomňuje celostnost světa, a tak ustavuje duchovní svět, je pro tuto dostupnoust nepřístupný.
Formát pro tisk