Žádáme fotografy, kteří dne 17. 11. mezi 13. a 14. hodinou v Praze na Můstku fotili kolportéra časopisu Babylon, který nesouhlasně hlasitě komentoval vystoupení starosty Prahy 1 Lomeckého, poté byv obstoupen policií, jménem zákona vyzván, lehnuv si na zem a byl asi pěti policisty odtransportován mimo shromážděné lidi, kterým ještě stačil rozdat několik Babylonů, aby se přihlásili! Máme zájem o placené publikování fotografií.

Příbuzný lobb Sozanské a Smetany Pajerové by jmenován Rytířem kultury

Příbuzný lobb Sozanské a Smetany Pajerové by jmenován Rytířem kultury. Navržen byl již dříve, po výstavě v Muzeu hlavního města Prahy, ale na Ministerstvu kultury nemohli najít jeho velikost brnění.

Autor: Michal Blažek  •  Vydáno: 9.3.2016 15:58  •  Přečteno: 2953x

AVU proti zlu

Zdálo se, že Vaňkův text je parodií na Orwellova ptydeptická ministerstva. Na konci ale je jasné, že to nebohý pisatel myslí vážně. Rektor AVU, odborný asistent T. Vaňek, jehož brzodocentůra na UMPRUM je prý jedinou překážkou spojení obou škol, se po finanční kontrole na AVU kouřovou clonou připravuje na úlohu politického mučedníka, očekávaje brzké tepláky za rozkrádání školy.

Autor: Michal Blažek  •  Vydáno: 8.3.2016 20:51  •  Přečteno: 3748x

Francesco Messina

Francesco MessinaFrancesco Messina (1990–1995) Vystavovat začal kolem roku 1930. Nejméně polovina jeho díla jsou portréty. Navazuje na italskou rene­sanci. Jeho hlavy jsou anatomicky vystavěné, kombinují plně plastické a grafické prvky. U některých hlav podtrhuje výraz ještě polychromií. U bronzů si doslova hraje s patinou. Byl posedlý splétáním pramínků vlasů. U mužských portrétů je zdůrazněna individualita a síla, a to bez použití deformací, někdy tvary zjednodušuje v duchu neorealismu G. Manzua. Ve srovnání s E. Grecem je realističtější a zdaleka mu nejde o stylizaci formy. Na rozdíl od M. Mariniho nehraje žádné expresivní noty. Zdeněk J. P.

Autor: Michal Blažek  •  Vydáno: 3.12.2014 9:21  •  Přečteno: 6264x

E. A. Bourdelle

E. A. BourdelleE. A. Bourdelle (1861–1929) – jeho první zahraniční výstava byla v Praze roku 1910. Každý detail tváře i vlasů je sochařsky pojednaný tak, aby co nejlépe vystihl portrétovaného a to výhradně plasticky, nikdy graficky. Ukázkou vrcholného přístupu k portrétu je hlava D. Ingrese. Vše je na ní plasticky nadsazeno tak, aby vyjádřila individualitu tváře v době, kdy to na tvářích bylo ještě vidět. Bourdelle měl na naše sochařství vliv i jako pedagog, jeho ateliérem prošli O. Gutfreund, J. V. Dušek, O. Švec, V. Makovský, sochař Táborský a další. Zdeněk J. P.

Autor: Michal Blažek  •  Vydáno: 3.12.2014 11:03  •  Přečteno: 6159x

Návštěvnost od 27. 11. 16

Kategorie: 2014 08, Léto s Palcrem, 2014

Léto s Palcrem

12. července uplynulo 18 let od smrti nejdůležitějšího českého sochaře druhé poloviny 20. století, Zdeňka Palcra. Protože odmítal vystavovat (výjimkou byly pouze tři výstavy – 1960 Praha, 1970 Nová síň, Praha, 1986 Litomyšl), veřejnost neměla a nemá o jeho díle povědomí. Ve stodole ve Zdibech hnije 300 většinou nadživotních soch a to (ne) díky neochotě dědiců zaplatit dědickou daň, která v době Palcrovi smrti ještě platila, dále klasickým nezájmem kulturních institucí i proti sochařsky zaměřené akademické obci.

Začneme první kapitolou z textu Záhadný výskyt skutečnosti a význam obrazu a sochy, otištěné v časopise Konserva/na hudbu č. 12 v 90 letech.

 

Záhadný výskyt skutečnosti a význam obrazu a sochy

Duchamp zdůrazňuje, že dbal o to, aby nález předmětů, které nazve ready-‑made, nebyl veden vztahem, který zaujímá estetický postoj, ale ani jiným prožívaným vztahem. Nastupuje tak vztah neosobního intelektuálního zájmu, vztah technický: co se stane, když odstraní obraz ztělesněné představy jako zástěnu, která věc zakrývá a ukáže se její pravá skutečnost. Ta je podivně neskutečná, ukazuje se věc chiméra. Obraz je nepravdivý. Motivace takového přístupu – nezaujatost prožívaným vztahem – je odůvodňována získáváním duchovní nezávislosti. Vystavení sériově zhotovené věci má pouze doložit nalezený postoj nezaujatého vztahu svou podivnou neskutečností v reálném prostoru výstavní síně.

Respektujeme-‑li Duchampův po-stoj, nespatříme však ve vystavených předmětech duchovní samostatnost, ale naopak doklad závislosti na záhadném výskytu skutečnosti předmětu. Zde rozhoduje to, co k objektovému chování – zabývá se předmětem – nutí. Tím je vyřazen estetický postoj. Duchampovo zdůraznění odvádí pozornost k tomu, co si přeje, aby se stalo. Má zakrýt nepřiznané selhání, obstát v úkolu zpřítomnit duchovní svět obrazu ztělesněním představy, proto za představu, která obraz tematizuje, již nelze nést odpovědnost ztělesněním. Toto selhání je skutečné a tato skutečnost nutí k řešení, jak se vůči prožívání zajistit. Vidíme zde pokus přenést skutečnost selhání na skutečnost předmětu, který, zbaven prožívaného vztahu, se stává záhadným. Duchampův postoj nezaujatého vztahu říká: záhadný výskyt skutečnosti je naším světem.

Zaměřenost na dokládání, vystavování dokladu toho, co je zvládnuto, totiž dokládání toho, že lze vyhovět zájmu o skrytost toho, co zvládnuto není, provádí rozhodující řez: nikoliv skutečnost, ale prožívaný vztah vede ke ztělesňování obrazem a sochou. Pak ale významy obrazy a sochy nejsou pravdivé. Kdo si tento závěr uvědomí a zařídí se podle něho, zaměřuje se na to, aby pravdivé dokládal skutečností. Avšak nelze žít a přitom se nezavazovat prožíváním vztahů. Pokus vyvázat se z prožívání pomocí dokládání pravdy skutečnosti je ochromen neživotností.

Duchampův postoj lze vyložit dvojím způsobem. Jednak jako směřování k nemožnému: vůči prožívání se má zabezpečit pomocí dokladů skutečnosti, nelze k nim nezaujmout vztah – např. neprožít bázeň. Prožívání znovu a znovu odhaluje, že pravda skutečnosti zůstala nezvládnuta, předmět si ponechal záhadnost podivné neskutečnosti a duchovní nezávislost je pak neudržitelná. Je to past.

Druhý způsob tento postoj spatří jako řešení sporu o pravdivé. Ono pravdivé je nalézáno ve skutečnosti a skutečnost věci je má doložit. Ale zde je neřešitelný rozpor, který tematizuje 20. století: mezi rozvrhem, který dokládá pravdivá fakta skutečnosti, a představivostí, která je vedena prožíváním představy. Ta se ztělesňuje obrazem a sochou.

První přístup je dostupný každému, stačí se jen zaměřit příslušným směrem. Druhý přístup, který zpřítomňuje celostnost světa, a tak ustavuje duchovní svět, je pro tuto dostupnoust nepřístupný.

print Formát pro tisk