Zdroj: http://www.socharsky-zpravodaj.cz/index.php?a=palcr/giacometti • Vydáno: 7.2.2016 11:16 • Autor: Michal Blažek
Giacometti první v polovině dvacátého století zavrhl ve své tvorbě objekty a vrátil se k figurálnímu sochařství. „Princip totožnosti je mocnější, je tedy třeba jistá síla k tomu, aby se od-dělilo to, co se jeví. Tuto sílu, zdá se, druhá polovina dvacátého století v sobě nemá,…“ (Giacomettiho postřeh, Zdeněk Palcr, pracovní verze, samizdat, leden 1982, dále RR 42/1999, Michal Blažek – Sochy, 2000, Arbor Vitae)
Stejně jako obnovený pomník W. Wilsona z dvacátých let před hlavním nádražím v Praze, tak i pomník matce Jana Palacha, jejímu synovi a bostonským matkám rybářů právě odhalený na Alšově nábřeží poskytuje ideální, v prvním případě žulové rovné plochy a ve druhém luxusní titanové pro sprejery graffiti (první příležitost už laskavě ráčili využít).
Rozdíl mezi sochou (Wilson) a objektem (Palach aspol.) je v tom, že socha je oddělena od skutečnosti, a to jednak proto, aby to co se představuje se vyjevilo, tak i proto, aby na to co je materií jevení přímo nečůrali psi, či se podepisovali tagysté. Proto je oddělena od každodennosti soklem, což u ztotožňujícího objektu se skutečností není žádoucí.
Současná praxe: Před Národní galerií ředitel M. Knížák nechal instalovat jako poutače mamutí zvětšeniny objektů novodobých tzv. uměleckých ikon Knížáka, Kolíbala, Veselého,... Samozřejmě nemohly mít sokl, ale pejsci si to neuvědomili. Tak Národní galerie vyřešila věc ohrádkou s nápisem: Psům vstup zakázán! Příklad avantgardy, která založena na rušení tabu (v tomto případě sokl) zavádí tabu nové (zákaz vstupu). Po odchodu ředitele M. Knížáka byly objekty – poutače odstraněny a předmět omezující psí svobodu zmizel.