Zdroj: http://www.socharsky-zpravodaj.cz/index.php?a=palcr/palcr_15  •  Vydáno: 8.12.2016 16:15  •  Autor: Michal Blažek

Sochařstvím proti druhé slze dojetí

Dnes v doxu archivu od 18 hodin.
 
Několik poznámek k inspiračním zdrojům díla Zdeňka Palcra (výňatek) PhDr. Vladimíra Koubová-Eidernová

..................... Úkolem sochaře je zamísťovat, zjevovat, dokládat a především slavit jakýsi beze zbytku neodhalitelný, nicméně v mélos oslavné písně, v nómos rytmu tance zkázňujícího divokost strážce obce okusitelný, mimosvětný a objektivní Řád.

.....................

Za druhé v úkolu sochařství jde o povinnost přispět k Řádnosti světa lidí právě tím, že do něho umísťuje „vyznávající“ znamení — Postavy bytostí, jejichž zjevování je osvobozeno od vlivu provozu, proměňuje je ve ztělesněný výraz jejich svobody „nebýt v provozu“ — “vztahovat se ke světlu, pravdě, kráse a dobru, a tím téměř už být v Řádu“, „Slavit světlo, tedy být objektivní“. 

To jej (Zdeňka Palcra) napadlo v sedmnácti letech, když pozoroval dívky na komunistických schůzích. V provozu všeobecného dojímání se nad vlastním dojetím uviděl Palcr přítomnost jejich tělesnosti, jež vzdor okoloběžícímu provozu se střela — vztahovala ke světlu; jejich „kulatost“ se proměňovala v soustavu harmonicky uspořádaných ploch, neboť právě plocha na rozdíl od „koule“ zachycuje nejvíce světla — blíží se Řádu a Řádnosti. Dívky se, vzdor dané situaci a dokonce i vzdor své (idoktrinované) vlastní psýché a tedy i vůli, nezabývaly vlastním dojetím, například nad svou osobní rolí v třídním boji atp., tedy samy sebou — Palcrově pohledu se zjevily jako bytosti, jež jsou zde pro světlo, pro Řád, svobodné a Řádu vycházející vstříc, světlu se nabízející. 

Toto (nejprve i časově) souznělo s Palcrovým přísným posuzováním díla jeho spolužačky (a životní lásky, s níž vedl v duchu nekončící dialog a spor) Aliny Szapocznikow: nezabývala se jako vyjímečně talentovaná sochařka Řádem, Světlem, Krásou, Dobrem, nýbrž tragickými zážitky vlastního těla a duše (od svých 14 do téměř 18 let byla v koncentračním táboře — na rozdíl od něho a všech ostatních, což mu předhazovala, posléze byla vážně nemocná, zemřela mladá) a otisky sebe samotné (i doslova) a svá zobrazení drásavých připomínek vlastního utrpení předváděla a prodávala v provozu společenského a komerčního dění tzv. Kulturní (i politické) scény padesátých a následujících let minulého století.*/

Zdá se, že zde je i zdroj Palcrova příkrého hodnocení práce například Evy Kmentové a Adrieny Šimotové — ne zcela spravedlivé, neboť tyto sochařky zkázňovaly své slzení nad vlastím dojetím jeho podřazováním tušení kosmické harmonie a krásy, jež v posledku dává osobnímu utrpení smysl a jejich práce činí nakonec blízkými tomu, co tvořil jejich kritik sám.

Vladimíra Koubová-Eidernová, Hodňov, 29. listopadu 2016

*/zvláště po přesídlení do Paříže./ pozn SZ