Zdroj: http://www.socharsky-zpravodaj.cz/index.php?a=2019/cheb  •  Vydáno: 23.5.2019 17:45  •  Autor: Michal Blažek

Svoboda – Palcr v Chebu, Vladimíra Koubová-Eidernová

Svoboda – Palcr v Chebu, Vladimíra Koubová-EidernováMyslím si, že Janu Svobodovi se podařilo učinit názorným, v daném případě vyfotografovat = stvořeným světlem „vyrýt“ prostor ve kterém se stvořené světlo intenzivně snoubí se světlem nestvořeným (ve kterém přebývá Bůh), tedy „budoucí nebe“ či „znovunalezený ráj“, který se soustřeďuje tam, kde jsou Palcrovy plastiky.

Palcr, socha

Toto „nebe“ či „ráj“ se tam, a Palcr vždy zdůrazňoval, že „všechno je na zemi“ (ale s Dostojevským, že i pokud je Bůh mrtev, není všechno dovoleno), tedy na místě země, kde jsou jeho plastiky – v ateliéru zejména – uskutečňuje prostřednictvím jeho vztahu ke světlu, jako plnosti, nikoli prázdnotě prostoru.

Ten totiž je v Čechách dokonce „těžký“. Ve Francii například je prostor (= viditelné i neviditelné světlo) „lehký“, proto tam vytrysknou, ocitnou-li se tam na delší dobu, české talenty. Těžké světlo – prostor je zřejmě dán mimo jiné jaksi „grálovým“ horopisným i  geologickým charakterem české kotliny, která světlo – a živou vodu, jak se vypráví – jímá a pozdržuje, shromažďuje. Prostor je pro Palcra prvotně, nikoli však a priori, před vytvořením Postavy, světlem v jeho majestátní nevyhnutelnosti, mocné nadvládě. Je pro něj druhem „božstva“, které musí jakékoli gesto, například růst Postavy do světla a ke světlu, dovolit. Tak ovšem to, sice všeobecně známým, avšak již nikoli dostatečně do hloubky dnes reflektovaným způsobem, vyjadřuje zlatá folie pozadí určité fáze středověkých obrazů v naší civilizaci. Jenže oni oba, Palcr o něco víc než Svoboda, odmítali postavit si a vzít svůj úkol tak, že není „od nuly“ (totiž že není autorský dobývaje nová, dosud neznámá území), že totiž před jejich autorským gestem už je předpracován sepsaným a obecně známým velkým a identifikačním příběhem. Tento velký identifikační příběh – byla to egptsko-řecko-židovsko-křesťanská zpráva o celku a smyslu světa – ovšem v nich nadále pracoval.

Myslím, že se Svobodovi podařilo fotografiemi zachytit nejen onen duchovní svět (ani jeden z nich by nesnesl dnešní módní řeč „vtutochvilů“ o „andělech“), který přitáhl na zemi Palcr. Ale i onu atmosféru klukovské, rošťácké legrace a až sladkého omdlévání údivem nad bezpečným vědomím spásy. Totiž nad poznáním skrze poctivé tvoření plastik a jejich umísťování do světla/prostoru a nad poznáním skrze poctivé fotografování, jež k tomuto bezpečnému vědomí spásy je přivedlo. Bylo to údivné poznání faktu, že onen „mrtvý Bůh“ ze zdánlivě příliš prastarých a údajně komicky neaktuálních příběhů a jeho milostný vztah k lidem přece jen existuje. Do pracovny velkého sochaře navštěvovaného velkým fotografem se navždy sneslo a navždy tam zůstane.