Inzerát Komory restaurátorů

Musí být schopni urovnat jejich antagonismus, neboť nepřítel absolventů obou škol je tentýž: Zákon o veřejných zakázkách (nejnižší cena bez ohledu na kvalitu), mafiánské poměry v restaurování, přirozené zlatokopecké vlastnosti části lidstva, mafiánské nečinnost dohlížecích orgánů památkové péče, městské správy a ministerstva kultury. I podle starého památkového zákona je pokrývačství protizákonné. Nevadí to ani restaurátorům, ale jako kriminálníci se necítí. Za 25 let restaurátorské praxe se restaurátoři rozdělili na tyto kategorie: 1) Vůl – nepokrývá nikoho, 2) Světec – pokrývá 2–3 lidi, 3) Celkem slušňák – pokrývá 3–5 lidí, 4) Zlatokop – pokrývá 5–10 lidí, 5) Organizovaný zločin – pokrývá více než 10 lidí. Platově je situace následující: 1) Nepodařilo se zjistit, 2) Vydělá méně než ti, které pokrývá, 3) S přehledem zaplatí složenky a v šedesáti letech infarkt, 4) Volvo Cruiser, 5) Pase papaláše. Absolventi a studenti restaurování AVU a Litomyšle začínali většinou na hodinovou mzdu u čtvrté až páté kategorie. Vyučí se tam v pokrývačství a pak hurá do vlastní praxe. Otázkou je jestli jsou „lidské zdroje“ na vznik Komory anebo alespoň na vytvoření tlaku na orgány, které mají kontrolovat zákonnost. Nejhůř na tom jsou památky, které se na rozdíl od pacientů nemohou bránit a které musejí snášet zlatokopectví kolchozních firem. Přitom na školách se učí na ideální úrovni. Kdyby však absolvent podepsal etický kodex pod přísahou, tak by si v praxi neškrtl. Zároveň musím ale podotknout, že zkušenosti s komorami jsou všelijaké a například profláknutý exekutor Podkonický páchal ty největší zvěrstva z pozice předsedy Exekutorské komory a pro kolchozní firmy by bylo hračkou zmanipulovat jakékoli hlasování. Vzhledem k tomu (alespoň v kategorii restaurátorů pracujících na lešení), že by podmínky inzerátu splnila pouze kategorie 1. Navrhuji proto vyhlásit amnestii pro kategorii 2–3. 
A aby toho nebylo málo, přijde k nám v novém zákoně „dočasný restaurátor“ z Evropské unie. To, že Česká restaurátorská škola vznikla úplně opačně než jinde v Evropě a v důsledku izolace měla dost času se svébytně vyvinout, praktikuje se už několik generací, prošla úspěchy i nezdary a stala se tradicí, nikoho nezajímá. V Německu se na vysokých školách učí úplně něco jiného a tituly nejsou v žádném případě kompatibilní, i kdyby to bylo stokrát odhlasováno v parlamentech. Známý restaurátor Pavel Blattný vystudoval nejdříve prestižní restaurátorskou školu ve Švýcarsku, ale poté si zde musel ještě tři roky dodělat zkoušky z malířství a kunsthistorie, aby dostal licenci Ministerstva kultury. Kromě toho, dáti titul „dočasného restaurátora“ absolventům chemicko-technologických škol v zahraničí by samozřejmě znamenalo umožnit toto i absolventům tuzemským. Bojovat za uznání České restaurátorské školy jako značky Pilsen Urquel je asi jediná cesta. Jejímu zakladateli, malíři profesu Slánskému se nedostalo jiného ocenění než je busta (bez soutěže) v Litomyšli. V Rakousku restaurátorské firmy zaměstnávají už jenom Jugoslávce, Armény, Rusy. Dodám zkušenost z Angkoru. Na začátku českého projektu tam nikdo způsobem České restaurátorské školy nepracoval a považovali mne za kacíře. Po osmi letech začali domodelovávat sochy i Němci („The Czech school of restauration understands restauration not only as a stone saving, but also as a rehabilitation of the quality of the plasticity and esthetic, social and religions singnificans of statues.“ z mého projevu na International coordinating commitee for the saveguarding and development of the historic site of Angkor, page 49, june 2008).