< návrat zpět

Sochaři – portrétisté

Cyklus portrétistů pro potřeby účastníků soutěží Sdružení sochařů: č. 20 – Chona Orloff, č. 22 – Ch. Despiau, č. 23 – F. Messina, č. 25 – E. A. Bourdelle. Cyklus pokračuje až do uzávěrky dne 5. ledna.

Mary Durasová (1898–1982)

Vlasta Prachatická

museum Kampa, Praha sdílená prohlídka někdy do 20.ledna.

Brzo popíšeme návštěvu výstavy portrétistky Vlasty Prachatické na Kampě

Hana Wichterlová

Tato sochařka je v dnešní době právem opomenuta, zavinila si to sama svou výjmečně kvalitní sochařskou prací pro současný dženderismus nevyužitelnou a pro historii umění také ne.

Oscar Jespers (1887–1970)

Oscar Jespers (1887–1970)

Henri Gaudier-Brzeska (1890–1915)

Henri Gaudier-Brzeska (1890–1915)

Zdeněk Palcr (1927–1996)

Zdeněk Palcr (1927–1996)

Alfred Hrdlicka (1928–2009)

Alfred Hrdlicka (1928–2009)

Emilio Greco (1913–1995)

Emilio Greco (1913–1995) má řadu velmi současných krásně stylizovaných hlav.

Giacomo Manzú (1908–1991)

Giacomo Manzú (1908–1991) vytvořil bronzová vrata na bazilice sv. Petra v Římě.

Jacob Epstein (1880–1959)

V roce 1912 vypukl ve Francii sochařský skandál s náhrobkem Oscara Wildea. Autor, anglický sochař, Jacob Epstein, udělal letícího anděla s mužským lingamem. Později vytvořil řadu realistických portrétů osobností a anglické honorace. Tyto hlavy jsou založeny na tvarové stylizaci a jejich povrchy jsou až graficky pojednány ve snaze vytvořit iluzi lidské kůže a lesku vlasů. Nikdy však díky své tvarové nadsázce neztrácejí sošný plastický charakter. U některých je cítit ovlivnění indickou plastikou a na rozdíl od minulých portrétistů Epstein dosahuje přímého pohledu očí zatmavenými zornicemi vhloubením hmoty. Zdeněk J. P.

Adolf Vildt (1868–1931)

Nejvlivnějším italským sochařem první třetiny 20. století byl Adolf Vildt. Virtuozní kameník s citem pro dokonalé mramorářské dokončení povrchu, jehož stylizace nikdy nepřehlušuje živost portrétu. Charakter často vyjadřuje až bizarní grimasou. Vždy mu ale jde o vyjádření vlastního, jasně čitelného názoru na portrétovaného. Z hlediska zpodobnění v mramoru je jeho dílo vyjímečné a ve dvacátém století ojedinělé. Zdeněk J. P.

Honoré Daumier (1808–1879)

Tentokrát sáhnu do 19. století pro povzbuzení odvahy v přístupu k potrétu. Jde o sérii 36 podživotních hlav od malíře Honoré Daumiera zvaných „La Monarchie de Juilliet“. Ačkoliv jsou podživotní, působí monumentálně. Mají ohromnou odvahu k plastické nadsázce. Výraz je karikaturně přehnán, ale přesto některé působí jako dokonalý portrét. Skvěle karikují vesměs negativní rysy zobrazovaných, přitom však obecnými hodnotami přesahují prosté zesměšnění. Je nutné zmínit, že jde o malíře, neškoleného modeléra, a tudíž o přirozený geniální talent pro cítění plastické řeči. Zdeněk J. P.

E. A. Bourdelle

E. A. Bourdelle (1861–1929) – jeho první zahraniční výstava byla v Praze roku 1910. Každý detail tváře i vlasů je sochařsky pojednaný tak, aby co nejlépe vystihl portrétovaného a to výhradně plasticky, nikdy graficky. Ukázkou vrcholného přístupu k portrétu je hlava D. Ingrese. Vše je na ní plasticky nadsazeno tak, aby vyjádřila individualitu tváře v době, kdy to na tvářích bylo ještě vidět. Bourdelle měl na naše sochařství vliv i jako pedagog, jeho ateliérem prošli O. Gutfreund, J. V. Dušek, O. Švec, V. Makovský, sochař Táborský a další. Zdeněk J. P.

Francesco Messina

Francesco Messina (1990–1995) Vystavovat začal kolem roku 1930. Nejméně polovina jeho díla jsou portréty. Navazuje na italskou rene­sanci. Jeho hlavy jsou anatomicky vystavěné, kombinují plně plastické a grafické prvky. U některých hlav podtrhuje výraz ještě polychromií. U bronzů si doslova hraje s patinou. Byl posedlý splétáním pramínků vlasů. U mužských portrétů je zdůrazněna individualita a síla, a to bez použití deformací, někdy tvary zjednodušuje v duchu neorealismu G. Manzua. Ve srovnání s E. Grecem je realističtější a zdaleka mu nejde o stylizaci formy. Na rozdíl od M. Mariniho nehraje žádné expresivní noty. Zdeněk J. P.