Žádáme fotografy, kteří dne 17. 11. mezi 13. a 14. hodinou v Praze na Můstku fotili kolportéra časopisu Babylon, který nesouhlasně hlasitě komentoval vystoupení starosty Prahy 1 Lomeckého, poté byv obstoupen policií, jménem zákona vyzván, lehnuv si na zem a byl asi pěti policisty odtransportován mimo shromážděné lidi, kterým ještě stačil rozdat několik Babylonů, aby se přihlásili! Máme zájem o placené publikování fotografií.
Jaroslav Kukal
Fotograf nejen druhé kultury
Před schůzí umělecké rady
Podle ohlasů z Akademie se odbornému asistentovi rektorovi situace začíná vymykat z rukou. Je to totiž malý popleta. Vypíše podmínky výběrového řízení na míru některým uchazečům a nevšimne si, že ten, který má vyhrát, je nesplňuje.
Léto s Palcrem
12. července uplynulo 18 let od smrti nejdůležitějšího českého sochaře druhé poloviny 20. století, Zdeňka Palcra. Protože odmítal vystavovat (výjimkou byly pouze tři výstavy – 1960 Praha, 1970 Nová síň, Praha, 1986 Litomyšl), veřejnost neměla a nemá o jeho díle povědomí. Ve stodole ve Zdibech hnije 300 většinou nadživotních soch a to (ne) díky neochotě dědiců zaplatit dědickou daň, která v době Palcrovi smrti ještě platila, dále klasickým nezájmem kulturních institucí i proti sochařsky zaměřené akademické obci.
Co všechno spáchal sochař Zdeněk Palcr, aby si zasloužil zapomenutí.
Odešel z Moravy do Prahy. Přišel do Prahy z Moravy. Tvrdil, že je špatný sochař, že lepší je Chlupáč. Odmítal vystavovat, a to dokonce i v Centre Pompidou – což mu jako jedinému tuzemskému umělci bylo nabídnuto. Nikdy se ani slovem nezmínil o Knížákovi. Kritizoval Kolíbala, že nedělá sochy, ale objekty. Udělal velký dojem na Blažka. Zplodil potomky, kteří nezaplatili dědickou daň a raději nechávají 300 sádrových soch ve stodole ve Zdibech zubu času. Prosazoval stání v sobě, což vyžaduje moc energie. Od jeho smrti uplynulo letos 20 let.
Návštěvnost od 27. 11. 16
Adolf Vildt (1868–1931)
Nejvlivnějším italským sochařem první třetiny 20. století byl Adolf Vildt. Virtuozní kameník s citem pro dokonalé mramorářské dokončení povrchu, jehož stylizace nikdy nepřehlušuje živost portrétu. Charakter často vyjadřuje až bizarní grimasou. Vždy mu ale jde o vyjádření vlastního, jasně čitelného názoru na portrétovaného. Z hlediska zpodobnění v mramoru je jeho dílo vyjímečné a ve dvacátém století ojedinělé.
Zdeněk J. P.
Autor:  Michal BlažekVydáno: 15.12.2014 16:46 Přečteno: 5811x |
Formát pro tisk