Ty doby!... V očích se mi zatmělo, takže musil jsem usednout, když 1911 spatřil jsem po 3,4 letém odloučení od kunratického, lesa svatá místa mezi Libuší, Dvorky, Lhotkou a Cholupicemi…: místa, která čarovně slila se v jedno strašidelné tělo s přečetnýmí okamžiky božskosti, hodinami hřímavé slávy a letu, týdny vznešenosti let 1907 – 1911. Roku 1909 v pátek 13. srpna, duae negationes fortius affirmant – dvě negace se potvrzují, to bylo, když v lese Kamýku, ve mdlé, dusné záři řídkým, bílým závojem obestřeno 4,5 hodinové slunce, vyzářila ze mě, po 2letých nábězích, nejsmělejší, nejstrašnější, nejvyšší z myšlenek, jež člověk kdy měl: být již v tomto životě v podstatě a cele a plně, Deus, creator omnium, tj. Bůh, stvořitel všeho.
Buddha-Ležící STÁNÍ. (M. B.)
Papež nedávno vyhlásil, že Peklo neexistuje. Novopečení bezdomovci našli briskně dočasný azyl v Galerii Smečky v Praze na výstavě manželů Preclíkových.
Zdeněk Preclík, sochař, jeden z posledních vládnoucích plastickou řečí (viz detaily uší) má důvod vidět v okolním prostoru téměř samé rohaté. Kromě portétů, aktů, mytologie ho zajímá ďabel, či bytosti tak či onak mající s ním co do činění. Na fotce jeho malovaný portrét od Marie Preclikové.
Autor:  Michal BlažekVydáno: 18.4.2018 17:38 Přečteno: 6601x |
Formát pro tisk