Ona vteřina, ve které se mně zmocnil mystický děs, byla prvním rozedněním po nekonečné noci bloudění… Byla jím však opravdu? Je možné, aby olověný mědák byl znamením Velkého dne? Je to contradictio in adjekto sive hloupost, já však hledám pravdu: může být pravda v hlouposti?...Má odvaha opět poklesla… Avšak --- však --- co jsem chtěl říct? Hloupnu – ba – teď bude řeč o bivaginální sliznici, ale jak na to? Myšlení se mi stává tak obtížným a přitom tak snadným! Všechny myšlenky září jemně a čarovně jako nikdy předtím, – cudná vilnost se plíží jako krásná nymfa, provázená sladce smrtícímu omamnými parami z modrých podzemních jeskyní, kde spala od prvního dne mého života až do dnes zakleta. –
Jak, rozplývá se již svět viditelna? Sečkej ještě! Nebo – ne! Proměn se opět ve světe slyšitelna, v hudbu, ve svou božskou podstatu! Vše se rozplývá, – vše se však stále více zjasňuje – zjasňuje – nesnesitelnou zář, vycházející jakoby z vnitřností slunce, – uniformní, amorfní zář, líbezná, usměrňující zář – svatá – přesvatá-nepopsatelná – věčná zář – božská Zář – Vše –. A v této Záři je podstata bytí – je rozluštění tajemství jsoucna…Ale což jsem předtím neřekl, necítil, nevěděl, že podstatou Všeho je hudba? Kde je tedy pravda? Ech, obojí je pravda, i když jde o rozpor, neboť svět je olověný měďák!
Formát pro tisk